O tom, že včelí strážkyně bez zaváhání obětuje svůj život pro dobro včelstva, se včelař na vlastní kůži přesvědčí několiksetkrát za každou sezónu. Proč tak včela činí a jak svou obětí prospěje celku snad ani není nutno psát. Jaký motiv by ale k tak fatálnímu kroku měla kukla?
Biologové sociální sebevraždu včel nechápou jako altruismus, tedy nesobecké obětování se, nýbrž jako důsledek zvláštních příbuzenských vztahů uvnitř kolonie. Vlastní sestry jsou si příbuznější ( v průměru 75% společných genů) než dcera s matkou ( v průměru 50% společných genů), a tak se prostě spíš vyplatí mít víc sourozenců, než investovat do svého potomstva. Tato genetická zvláštnost vyplývá z haplo-diploidního způsobu určení pohlaví včel a v minulosti pravděpodobně byla jedním z předpokladů pro upevnění evoluční stability včelího společenství. Dnes tedy máme před očima celek, který můžeme bez zaváhání nazvat superorganismem a jehož dílky se funkčně podobají více buňkám v těle, než samostatným živočišným jednotkám. Cena jejich individuálního života se tím snižuje a sebeobětování je pak možno chápat jako jakousi „sociální imunitní odpověď“ podobnou třeba zánětu nebo horečce v našem těle.
Projevy sociální imunity včel jsou různorodé a poměrně dobře dokumentované ve vztahu kleštíka včelího (Varroa destructor), jeho původní hostitelky včely východní (Apis cerana) a naší včely medonosné (Apis mellifera), která v boji s novým nepřítelem zatím spíše selhává. Zatímco u včely medonosné dochází k exponenciálnímu nárůstu počtu kleštíků a kolonie zpravidla během dvou až tří let dospěje do kolapsu, včela východní množení parazita velmi efektivně kočíruje. Sociální imunita v tomto zřejmě hraje velkou roli. Dělnice A. cerana dovedou na příklad nalézt a odstranit napadený plod, čímž parazitovi zabrání v dalším množení. Tato varroasenzitivní hygiena (VSH) je známa i od rezistentních linií včely medonosné. Jak však ukazuje elegantní práce kolektivu P. Page publikovaná v časopise Scientific Reports, rozhodně nebude v tomto směru jediným obranným mechanismem, možná ani ne tím klíčovým.
Autoři studie se na vztah včely a kleštíka podívali novým pohledem, kdy z pokusu zcela odstranili dospělé jedince, aby plod zůstal na boj s parazitem sám. Vědci jednoduše po ometení dospělých včel několik set larev nakazili kleštíky a poté plást vložili do inkubátoru pro dokončení vývoje. Den před očekávaným vyběhnutím nakažené buňky otevřeli a zkontrolovali obsah. Ukázala se zajímavá věc, totiž že dělničí plod včely východní je k napadení mnohem citlivější, než plod včely medonosné. Při napadení kleštíkem se kukly včely východní často přestávají vyvíjet a hynou. Páchají tak cosi, co autoři nazývají „sociální apoptózou“, tedy v podstatě prvoplánovou sebevraždou či programovanou smrtí. Parazit se v takovém případě nemá kde pomnožit a musí čekat na další vhodnou příležitost. Úhyn je navíc pro dospělé včely signálem pro vyklizení buňky, takže se zvyšuje i pravděpodobnost, že bude kleštík ze včelstva vymeten úplně. Mechanismus vedoucí k takto programované smrti nedospělých jedinců zatím není znám, ale postačuje k němu i drobné poranění sterilní jehlou, v podstatě obdobné k přisátí roztoče Varroa.
V klasickém darwinistickém pojetí je hybnou silou evoluce přežití a množení silných jedinců. Není tedy divu, že i sám Charles Darwin měl ze včel těžkou hlavu. Dělnice se svou rezignací na rozmnožování a s laxním přístupek k ochraně vlastního života do jeho konceptu přírodního výběru prostě nezapadaly. Inspirován několika dalšími mysliteli své doby pak pro svůj problém našel chytré řešení. Pokud je biologickou jednotkou spíše včelstvo jež jednotlivá včela, pak i selekce působí nejen na individua, ale i na kolonii jako celek. I individuální „slabost“ pak může být skvělým prostředkem k dosažení společného cíle – tedy ke zvýšení pravděpodobnosti přežití včelstva. Moderní evoluční biologie má pro tento fenomén koncept skupinové selekce. O jeho právoplatnosti svědčí i citovaná studie.
Page P et al. (2016) Social apoptosis in honey bee superorganisms. Scientific Reports. 6, 27210, DOI: 10.1038/srep27210.