Přirozeným příbytkem včel medonosných byly po tisíce let nejrůznější dutiny, většinou vykotlané staré stromy. I pradávní včelaři, brtníci, pečlivě střežili takto zabydlené stromy a med včelám vybírali přímo z nich. Původní hnízda včel se nacházela vysoko nad zemí, byla o dost menší než dnešní úly a plásty v nich včely stavěly na divoko podle svých vlastních zvyků. Člověk postupně včelí obydlí přizpůsobil svým vlastním předstvám. První úly, tzv. kláty, se ještě podobaly obydlím ve stromech, jen s tím rozdílem, že byly umístěné při zemi. I ve slamněných zvonech – košnicích – bylo včelí dílo napevno přilepené ke stěnám a med bylo možné získávat jen vyřezáváním a lisováním celých plástů. Dnešní úly už jsou opatřené rozběrným dílem, kdy včely staví plásty do rámečků, které je možno z úlu vyndávat a zase je vracet zpět. To včelařům přináší dalekosáhlé příležitosti zasahovat do života včel – třeba hnízdní dutinu v průběhu roku zmenšovat či zvětšovat, měnit její uspořádání, přesouvat plásty mezi různými včelstvy či odebírat med bez nutnosti vyřezávat plásty.

Všechny tyto vynálezy včelaření usnadnily a přiblížily ho běžným lidem bez ohledu na jejich stáří či fyzickou zdatnost. V naší rodině se ale snažíme nezapomínat na to, že kde začíná lidské pohodlí, končí také pohodlí a pohoda včel. A to i přesto, že včely jsou ve vztahu k nám lidem obdivuhodně tolerantní a přizpůsobivé.

Pojďte se teď podívat, jak vzniká příbytek pro naše včely.